DMD 2011
1) Poslední výstřel
Fandom: upíři
Modré oči sledující třesoucí se ženu zahnanou do kouta. Jak moc miloval tyhle chvíle. Pach strachu vznášející se místností. Kořist s touhou bránit se. Bránit se jakkoliv. Krev proudící v žilách a divoký tlukot srdce, znějící mu jako rajská hudba.
„Nepřibližuj se ke mně,“ hlas podbarvený hysterií. Ví vůbec, že jeho kulka nezastaví? Úsměv objevující se mu na tváři je tak krutý a nelítostný. Užívá si to, vždy si to užíval.
Místností se rozezní výstřel. Poslední výstřel, poslední kulka, poslední naděje.
Nevěděla, avšak ve chvíli, kdy chladné špičáky vnikly do jejího těla a začaly z ní vysávat veškerý život, pochopila.
°°O°°
2) Vesmír je dost nekonečný
Fandom: Doctor Who
Cestování. Tolik slunečních soustav, planet, národů. Tolik historie, životů, potíží.
Když člověk cestuje sám, není to tak zábavné, jako když má společnost. Proto jsem si vybral jí. Člověka. Pokaždé je to člověk. Miluji tuhle rasu. Ve vesmíru jich je tolik národů a přesto si pokaždé vyberu člověka. To jak dokáží řešit situace, jak vnímají všechna ta možná řešení.
Nikdy to však není taková zábava, pokud nenastanou komplikace. Jen malá změna v dějinách, aby vše bylo mnohem zábavnější.
Jsou mi stovky let, a přesto jsem nezažil vše, protože vesmír je tak nekonečný. Stále se v něm skrývá něco nového a neočekávaného.
°°O°°
3) Lesk a bída kurtizán
Fandom: originální
Drahé třpytivé šperky. Make-up meruňkové barvy a rtěnka rudá jako okvětní plátky růže. Šaty z jemných látek. Vybraná společnost mužů, kteří vědí jak se k ženě chovat. Večírky, plesy a čajové dýchánky.
Milovala tenhle život. Život mezi smetánkou. Bylo to vzrušující, i když vyčerpávající. Tolik informací, tváří a jmen, které si musela zapamatovat. Tanec mezi slovy, který musela ovládat, diplomacie.
Všechen ten lesk světel a společnosti však pohasínal v porovnání soukromého života. Nemoci se zamilovat, mít vlastní život, vdát se a založit rodinu. Nic z toho žena jako ona nikdy nemohla mít. Soukromý život kurtizán byla samá bída a beznaděj.
°°O°°
4) Pořádná kára
Fandom: upíři
Dlaň klouže po chladném povrchu. Slabé osvětlení se leskne na černém laku karoserie. Bez jediného zaskřípání otevře dveře a stejně tiše je zavře. Kožená sedačka vydá tichý šoupavý zvuk, jak se usadí.
Otočí klíčkem, aby se ozvalo tiché vrnění. Zlehka sešlápne plyn, aby se ozvalo hlasité předení. Při tom nádherném zvuku, který neslyšel desítky let, vycení zuby v úsměvu, až se ostré špičáky zalesknou v matném osvětlení.
„Skutečně nádherný auto. Jen škoda, že ty už si ho neužiješ,“ pohlédne na zemi ležícího muže. Naposledy sjede pohledem na dvě ranky na krku, než se ozve zaskřípění pneumatik a hlasité zařvání motoru.
°°O°°
5) Smrt na pitevním stole
Fandom: NCIS
„Byla to velice neobvyklá smrt, Jethro,“ ozvalo se od pitevního stolu, jakmile vešel dovnitř. „Neobvyklá, ale ne vyloučená.“
„O co jde, Ducky?“ zeptal se nezaujatým hlasem, když prošel osvětlenou, na pohled chladnou, místností.
„Ten muž zemřel na pitevním stole,“ dramaticky se odmlčel, aby dodal svým slovům váhu.
„Na pitevním stole?“ nedůvěřivě povytáhl obočí.
„Přesně tak, Jethro,“ přikývl Ducky a zanořil dlaně do mrtvého těla, aby podle všeho vyndal játra. „Vidíš jeho játra?“ položí řečnickou otázku, jelikož Jethrovi strčí játra přímo pod nos. „Nebyla to nikterak hezká smrt, záchranáři si mysleli, že je mrtvý… vykrvácel po první říznutí. Špatná srážlivost krve.“
°°O°°
6) Světlo
Fandom: upíři
Stál ve stínu hrobky a sledoval hřbitov před sebou. Čekal, až vyjde slunce, aby se uklidil do bezpečí a pohodlí své hrobky. Tedy takového pohodlí jaké jen může hrobka poskytnout.
S lítostí ve tváři sledoval, jak se mezi náhrobky rozprostírá měkký nevtíravý jas, který zalévá vše, čeho se jen dotkne.
Povzdechl si.
Světlo. Sluneční jas.
Už nikdy nepocítí jeho teplotu na kůži, už se nikdy nedotkne jeho tváře, nezalije ho měkkým nevtíravým jasem.
Usmál se.
Ale ano, pocítí. Ještě jednou a to v den, kdy ukončí své utrpení.
S povzdechem se nakonec otočí a vejde do hrobky. Ještě nenastal čas.
°°O°°
7) Kluci nepláčou
Fandom: originální
Nejhorší rok mého života.
Zemřela mi matka. Ztratil jsem otce a bratr mě nenávidí.
Vyhodili mě z práce. Opustila mě žena. Děti se mnou nechtějí mluvit.
Topím se v dluzích. Zabavili mi všechny věci. Vyhodili mě z bytu.
Stojím na skále a koukám do hloubky pod sebou. Samé stromy, kamení a tvrdá, chladná půda.
Vzpomínám si na jeden slunečný den, vidím před sebou usměvavou matčinu tvář a v uších mi zní její melodický hlas. „No tak, Péťo, to bude dobré, uvidíš. Všechno bude dobré. Neplakej, kluci přeci nepláčou.“
Tak proč teď stojím na skále a po tvářích mi tečou slzy?
°°O°°
8) Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny
Fandom: realita
„Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?“ zazněl místností nepříliš nadšený ženský hlas.
„Mám poslouchat dál, nebo promluvit?“ odpověděl ženě po chvíli ještě více znuděným hlasem muž oblečený v kostýmu, který spíš než aby sledoval text, hleděl ženě do výstřihu.
„Né,“ zaúpěl muž sedící na stoličce před dvojicí, tak hlasitě až daný pár nadskočil leknutím. „Takhle by to nešlo. Četl někdo z vás dvou tu hru? Ne?“ Protřel si prsty spánky, ta bolest hlavy ho jednou zabije. „Proč já musím vždycky pracovat s takovými budižkničemu?“ položil si řečnickou otázku, než si povzdech a kapituloval. „Tak já vám to tedy vysvětlím. Ta hra je plná citu a lásky a ne čekání na smrt, i když v na konci zemřou,“ potřepal nad tím hlavou, než pokračoval. „Prostě hrajte to jako byste lačnili po lásce, po dotycích toho druhého. To je to co tvoří dějiny a jestli mi nevěříte,“ zamračil se na dívku, která se chystala něco namítat, „přečtěte si o tom něco v nějaké historické knize. A teď znovu a hlavně… s citem.“
„Roooomeo, Roooomeo, ach, proč jsi Rooomeo,“ začala žena znovu svoji pasáž s hraným citem a ne snad kvůli tomu co jim režisér řekl, ale spíše, aby od něj měli pokoj.
°°O°°
9) Nemrtvá princezna
Fandom: upíři
Na temném hřbitově plném poddanými u zasypávaného hrobu stála jejich veličenstva. Král bez jediné známky smutku, avšak jeho manželka mu plakala na rameni. Krajem se rozléhala ponurá pohřební hudba a všichni truchlili. Vždyť království ztratilo princeznu, jedinou dcerou krále a královny. Jejich jediné dítě.
Za hluboké noci se zemina na zasypaném hrobě otřese. Muž čekající u hrobu si klekne a začne studenou hlínu odhrabovat vlastníma rukama, dokud se jeho chladné dlaně nedotknou leštěného dřeva.
„Dobré ráno, má paní,“ usměje se na dívčinu v rakvi a pomůže jí ven. „Vítej v našem světě,“ dodá s úsměvem, když se dívka rozhlédne kolem.
°°O°°
10) Ach ty kalorie
Fandom: realita
„Tohle ne… Tohle ne… Tohle taky nemůžu,“ mumlala si sama pro sebe a odkládala v krámě věci zpět do regálů.
Příliš tučný jogurt. Bílý chleba, který milovala. Špek, tak nádherně prorostlý až se jí hrnuly sliny do úst.
„Tohle taky ne…“ nešťastně si povzdechne, když vezme z regálu slané brambůrky a opět je tam vrátí.
„Stalo se něco, slečno?“ ozval se vedle ní příjemný mužský hlas.
„Ale ne, všechno je v pořádku,“ povzdechne si znovu. „Jen… všechno má tolik kalorií.“
„Od kdy vy si musíte dávat pozor na kalorie?“ zeptal se muž nechápavě, prohlížejíc si její až příliš hubenou postavu
°°O°°
11) Nektar a ambrózie
Fandom: upíři
Pevně jí chytí za vlasy na zátylku, i když ví, že to nemusí dělat. Že se mu nabízí zcela dobrovolně. Zakloní jí hlavu mírně na stranu, aby odhalil její úchvatné hrdlo. Miluje tu bělostnou kůži. Miluje, jak tepna na krku pulsuje. Miluje jak její srdce divoce buší.
Jazykem přejde v místě, kde se krk stýká s ramenem. Jeho tvář se změní téměř k nepoznání, ale ty známé rysy zůstávají. Sleduje jí žlutýma očima, než se opět skloní k jejímu krku. Prokousne světlou kůži ostrými tesáky.
„Hmn…“ zavrní, když se o kousek odtáhne. „Nektar. Úplná ambrózie,“ mumlá téměř neslyšně a okouzleně.
°°O°°
12) Vůně hořkých mandlí
Fandom: originální
Vzpomínám.
Vzpomínám na dny, kdy jsem přišla domů a do nosu mi pronikla vůně mandlí, když přišla a objala mě. Když mě políbila na čelo, vždy mě ovanula ta nádherná vůně. Byla mou matkou, mým rádcem a nejlepším přítelem.
A pak přišel ten den. Zdržela jsem se a vše se změnilo. Přišli k nám, za bílého dne. Nechtěla je pustit dovnitř, nechtěla jim nic dát, vzdát se.
Vítr se prohání mezi náhrobky, cuchá mi vlasy a suší slzy na tvářích.
Prala se jak lvice, jak hrdinka z románů. Ale happyend nepřišel. Jediné co po ní zůstalo je vůně hořkých mandlí.
°°O°°
13) Volný
Fandom: originální
Seber ze země spadlý žalud a otočí si ho v tlapkách. Zakroutí nad tím hlavou dělajíc si poznámku, že si musí s kolegou vyjasnit, aby pytle nenosil pořád tak roztrhané. Otočí se jak na obrtlíku a vyrazí zpět ke svým kolegům, po cestě sbírajíc vše co se sypalo z pytlů.
Jakmile se Ivan zastaví, ožene se po něm vlastním košíkem.
„Kolikrát ti mám říkat, že nesmíš nosit pytle v takovém stavu. Kdo to po tobě má pořád sbírat. Už chci taky volno, takhle se ho nikdy nedočkám. Ještě jednou a ztluču tě do krychle, tak rychle, že se nestačíš vzpamatovat.“
°°O°°
14) Odkud vítr vane
Fandom: realita
Co se to sakra dneska děje? Přijde mi, že se lidé chovají nějak divně. Chodí kolem mě jakoby po špičkách, nikdo z nich se na mě snad ani nepodívá.
Míjejí mě na chodbě, při hodině si vedle mě nikdo nesedne, obědvám sama.
Profesoři se na mě podivně dívají a při hodinách mě vyvolávají častěji a častěji. Dávají příliš těžké otázky, na které často neznám odpověď.
Nevím co se to se všemi děje, ještě včera bylo vše normální.
Pohled mi padne na spolužačku, která mě z nějakého důvodu nenávidí a v tu chvíli, z výrazu její tváře pochopím, odkud vítr vane.
°°O°°
15) Stověžatý tatíček
Fandom: originální
Hory. Jedna větší než druhá navazující jedna na druhou. Obrostlé stromy, které tvořili hustý les se zvěří.
„Mamíííí,“ ozval se slabí dětský hlásek a věžičky malého hradu se lehce zatřásly.
„Ano, zlatíčko?“ ozval se z druhé hory ženský hlas a okna o mnoho většího hradu se pohnuly, až se zdálo, že se hrad usmívá.
„Kdo je támhle to, mamííí?“ věžičky malého hradu se natočili k nejvyšší hoře s největším hradem.
„To je tvůj tatínek,“ stočili se věže i druhého hradu daným směrem. „Podle něj si byl vystavěn a jednou budeš jako on. Má stovky věží. Je to tvůj stověžatý tatíček.“
°°O°°
16) Cena za štěstí
Fandom: upíři
„Jakou má krevní skupinu?“ zeptal se lékař muže vedle něj.
„B negativní,“ odpověděl muž, spěchající za pojízdným lůžkem, na kterém ležela ona. Byla mrtvolně bledá a na krku se jí skvěly dvě čerstvé jizvy. „Byla to nehoda,“ vypravil ze sebe.
Ano nehoda, jak jinak to nazvat? Bylo to poprvé. Přišla za ním dobrovolně. Chtěla, aby byl šťastný. Neodolal. Věřila mu, že si dá pozor, že jí nikdy neublíží, ale nezvládl to. Chuť její krve byla neuvěřitelně opojná. Nikdy by ho nenapadlo, že takhle může chutnat. Selhal a téměř vysál všechnu krev. Málem jí zabil, cena za štěstí, o kterou nestál.
°°O°°
17) V pasti
Fandom: upíři
Zahnout doprava. Prudká otočka doleva. Zastavit se, popadnout dech a rozhlédnout se.. Opět se rozeběhnout.
Srdce mi divoce buší. Vím, že nesmím znovu zastavit. Nesmím, protože jestli to udělám, zemřu. Vím to.
Na poslední chvíli zastavím a projíždějící auto mě o chloupek mine. V duchu poděkuju všem svatým a pokračuju dál. Vyhnu se lidem, kteří na mě divně koukají. Hlavně se co nejrychleji dostat domů. Do bezpečí.
Zahnu a uvědomím si, že jsem udělala chybu. Ocitnu se ve slepé uličce, a když se otočím, stojí za mnou. V měsíčním světle se lesknou špičáky a já vím, že jsem v pasti.
°°O°°
18) Učení, mučení
Fandom: realita
„A na druhou, lomeno x na třetí minus x na … se rovná… se rovná…,“ marně vzpomínám na to, jak to říkal profesor. „A na druhou… sakra, to nejde tohle to,“ zakleju a odhodím tužku.
„Zase matematika?“ ozve se za mnou matčin hlas, když tužka tlumeně dopadne na zem.
„Hmn…“ zamručím a vehementně škrtám špatný výsledek.
„To víš, zlatíčko, dala si se na vojnu, tak musíš bojovat,“ líbne mě na temeno a usměje se.
„Hmn…“ odpovím opět zamručením. „A na druhou, lomeno… to snad není možný,“ roztrhnu papír a vyhodím ho do koše. „Tohle není učení, tohle je normálně mučení!“
°°O°°
19) Naděje umírá poslední
Fandom: realita
Ploužím se tmavou ulicí. Déšť mi máčí oblečení. Mám žízeň, hlad a chybí mi střecha nad hlavou. Přišel jsem o všechno. O peníze, dům… rodinu.
Všichni přátelé mě opustili, věřitelé naopak vytrvale zůstali, natahujíc ruce a žádajíc víc a víc. V kapse mi cinkají poslední mince. Zastavím se před obchodem pro kutily. Poslední mince, poslední nákup.
Lano, provaz… říkejte si tomu, jak chcete, ale ve chvíli kdy stojím na stoličce tomu osobně říkám oprátka.
Sleduju vycházející slunce. Měkká záře zalije moji tvář. Dostávám nápad, to tu ještě nebylo. Strhávám oprátku z krku a lezu dolů. Nápad a naděje umírá poslední.
°°O°°
20) Hic sunt leones - Zde jsou lvi
Fandom: Doctor Who
„Doctore, Doctore!“
„Gwen, pospěš si!“
„No tak, Doctore. Nechceš trochu zpomalit?“
Buď neslyší, nebo mě ignoruje. Běžíme chodbou, kterou jsem kdysi viděla, ale ty zdi byly mnohem starší a v mnohem horším stavu.
„A teď mi řekni, co tu vlastně děláme,“ zahučím nevrle, když ho konečně doženu.
Stojí na.. rozhlédnu se.. balkoně, ale mě přímo ve výhledu. Slyším jásající davy, podle všeho někoho povzbuzují a ta atmosféra. Nic tak napjatého a zároveň tíživého jsem dlouho nezažila.
„Hic sunt leones,“ ozve se Doctor tiše s respektem a ustoupí mi z cesty.
Přejdu vedle něj a shlédnu pod nás, kde stojí gladiátoři.
°°O°°
21) Ples příšer
Fandom: upíři
Každej pořádnej upír v tenhle den nevystrčí špičáky z hrobky. Tak co tu zatraceně dělám?
Jak já tenhle den nesnášim. Děcka si to lítají sem a tam, tváříc se jak moc velký, strašlivý a nebezpečný monstra jsou. Netuším, co se jim líbí na tom, že na ně jejich matky navlíknou takovýhle maškarády.
Zastavím se v půli kroku. Nevěřícně pohlédnu do jednoho z oken. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím.
Ples příšer. To jako fakt.
Čarodějnice. Víly. Klauni. Dokonce upíři.
Vesele se ušklíbnu. Mám skvělý nápad a zamířím k domu. Žluté duhovky jen září ve tmě.
Co takhle zkusit, jak nebezpečí jsou.
°°O°°
22) Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Fandom: originální
Slunce se vyhouplo vysoko nad obzor a jeho paprsky se plnou silou opíraly o žlutý písek.
Plazil se naprosto vyprahlou pouští. Bez vody, bez jídla, oblečení se na něm téměř rozpadlo a zůstal jako poslední. Všichni zemřeli po pár dnech v ležení. Něco je napadlo, roztrhalo jejich těla. Vypadalo to tam jak na jatkách, všude samá krev a lidská rozkládající se těla.
Nechtěl se vzdát, nechtěl podlehnout nepředstavitelné žízni a takový hlad ještě nikdy nezažil. Doufal, že nějakým zázrakem zaprší nebo, že narazí na malinkou, maličkatou oázu.
Jediné na co myslel, bylo: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.