Duchové
28.09.2012 23:12
Řekli mi, že je tohle místo prokleté. Tenhle starý dům za městem se svojí alejí stromů a tím tichým zlověstným šeptáním listoví.
Nevěřila jsem.
Bylo to tak snadné. Nevěřit. Večer si jít lehnout do své postele a po pár klidných úhozech srdce usnout.
Nevím kolik mohlo být. Snad půlnoc, možná víc. Když mě probudilo bouchnutí okenic. Místností se prohnal studený poryv větru a přitom se venku za zdmi domu nepohnul ani lísteček na stromě. Domem se rozeznělo zlověstné "bing, bang" starých hodin, ale žádné takové v domě nebyly.
Nemohla jsem se pohnout. Strach mi znemožnil odhodit tu studenou peřinu a utéct, když se v místnosti objevilo světlo. Slabé, tlumené a sílící. Vystupovalo ze zdi a pomalu prosvěcovalo místnost svojí září. Světle modré, příjemné a kolébající. Strach pomalu ustupoval a střídal ho klid.
Ve světle se objevila postava. Žena ve starých šatech děvečky, dlouhá tmavě modrá sukně jí povlávala okolo nohou a světle modrý korzet služek jí obepínal hruď. Kadeře světlých vlasů se jí volně kroutily podél ještě světlejšího obličeje a její oči byly jako dvě ledové studánky.
"Utíkej!" místností se rozezněl ženský hlas. Doteď jsem si jistá, že její ústa zůstala zavřená. "Přichází."
Nechtěla jsem odejít od té ženy, která mě obklopovala svým měkkým modrým světlem a zahnala všechen můj strach, který se vrátil s další postavou, která vzešla z modrého světla. Najednou jsem se nemohla pohnout a sledovala jsem muže, který se postavil vedle děvečky a přicházeli další. Stařena, žena, dítě, chlapec…
Přicházeli a místností se rozezněly jejich hlasy znějící unisono "Utíkej! Přichází, utíkej!"
A já… utíkala.
Vyskočila jsem z postele a bosa se rozeběhla místností, rozrazila dveře, vyběhla na chodbu a rozeběhla se pryč. A jejich hlasy mizely, slábly, až jen zůstala jejich ozvěna v mých uších.
"Utíkej!" a já běžela jsem jako o život.
"Přechází!" Nevěděla jsem kdo, a přesto jsem si byla jistá, že mě nesmí dostihnout.
Míjela jsem zavřené dveře pokojů, další a další. Chodba jakoby končila v dáli a já měla čím dál tím větší pocit, že se nikdy nedostanu ke schodům na jejím konci.
A pak… přímo přede mnou… objevilo se to z ničeho nic.
Červené světlo. Slabé, hřejivé a sílící.
Zahrazovalo mi cestu ke svobodě. Chtěla jsem projít. Jak moc jsem chtěla. Zkoušela jsem to znovu a znovu, ale když jsem se přiblížila, pálilo to. Jakoby v domě hořelo a plameny měly vzezření světla.
Pamatuji si na postavu, která z něj vystoupila. Na muže v rudých kalhotách, které musely kdysi být kožené a košili zdobenou světle červenými krajkami rukávů a jeho oči žhnuly rudými plameny. A ten úsměv, který mu zvlnil rty.
Ten úsměv.
Hřejivý, konejšivý, slibující mnohé a… zrádný.
Strach mě z ničeho nic opustil a já natáhla k muži ruce. Něco mě k němu táhlo, volalo mě a měla jsem pocit, jako by moje místo bylo tam vedle něj, v tom rudém světle. Cítila jsem to. Tu touhu po bolesti, utrpení a smrti. A přitom ten úsměv byl tak konejšivý.
"Utíkej!" hlasy znějící mi v uších mě vrátily zpět. Srdce se mi rozeběhlo ubíjející rychlostí a strach mi sevřel útroby.
Začala jsem couvat, krok za krokem, rychleji a rychleji nespouštěje z nehybného muže oči.
Otočila jsem se a běžela zpět. Zpět do svého pokoje doufajíc, že se probudím a zjistím, že to byl jen sen. Zabouchla jsem za sebou dveře a odstoupila od nich. Ale rudé světlo sílilo a najednou… bylo pryč.
Slyšela jsem kroky, které se rozezněly domem. Pomalé, klidné a přibližující se.
Vykřikla jsem, když se dveře rozletěly dokořán a muž vstoupil dovnitř. Bez záře, bez úsměvu na rtech, jen s plameny zračící se mu v očích.
A pak… probudila jsem se.
V teplé vyhřáté posteli a oddechla si, že to byl jen zlý sen. Vstala jsem z postele a otočila se, abych ustlala, ale pohled mi padl na mé vlastní tělo ležící v peřinách. Tiché, studené, mrtvé a ozářené slabou rudou září.
V pokoji jsem byla sama.
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.